Morava a Slezsko

19. 9. 2024

morava-a-slezsko-mistopisna-mapa-1929-155492543--1-.jpeg

MORAVA

Morava (zeleně) a moravské enklávy ve Slezsku (červeně) v hranicích z roku 1920 na mapě České republiky.

Hlavní město

historicky Brno a Olomouc

Status:

region, historická země

Souřadnice:

49°30′ s. š., 17° v. d.

Rozloha

22 348,87 km² v roce 1935, bez moravských enkláv[1]

Nejvyšší bod:

poblíž vrcholu Pradědu (1491 m n. m.)

Obyvatelstvo:

Jazyk

čeština (moravština)

Národnostní složení:

Češi, Moravané, Slezané, Slováci aj.

Náboženství: křesťanství aj.

Správa regionu:

Stát: Česko

Název je odvozen od řeky Moravy, jejíž jméno je předslovanského původu s významem voda, močál.[4] Na západě Morava hraničí s Čechami, na severu s polským Kladskem a s českým Slezskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Dolními Rakousy.

Největším městem Moravy je Brno. Jinými významnými sídly na historickém území Moravy jsou například Olomouc (vedle Brna druhé historické hlavní město Moravy a sídlo olomoucké arcidiecéze), Znojmo (historické středisko jihozápadní Moravy), Zlín, Prostějov, Přerov, Kroměříž a větší část Jihlavy a část Ostravy (obě města leží na bývalých zemských hranicích).

Většinu území Moravy tvoří pahorkatiny a vrchoviny. Nejvyšší místo se nachází poblíž vrcholu hory Praděd (1491 m n. m.) v pohoří Hrubý Jeseník. K dalším významným pohořím patří Králický Sněžník, Moravskoslezské Beskydy a Bílé Karpaty. Od Čech je Morava oddělena Českomoravskou vrchovinou.

Nejdůležitějšími řekami jsou Morava, Dyje, Svratka, Bečva a Jihlava, které protékají rozsáhlými nížinnými oblastmi na jižní a střední Moravě, jimiž jsou Dyjsko-svratecký úval, Dolnomoravský úval a Hornomoravský úval.

Před příchodem Slovanů v 6. století žily na Moravě keltské a později germánské kmeny. V letech 833 až 906/907 tvořila jihovýchodní část Moravy spolu s přilehlými územími dnešního Slovenska a Rakouska středisko Velkomoravské říše, jež byla vazalem Franské říše. Za panování knížete Rostislava (846–870) se Velká Morava stala kolébkou slovanské kultury a křesťanství, začátkem 10. století se však rozpadla.[5][6] Morava pak zřejmě byla krátce součástí Polska či Uher. Kolem roku 1019 ji získal český přemyslovský kníže Oldřich[7] a od té doby až dodnes zůstávají politické osudy Moravy a Čech spojeny. Od 11. století do konce 12. století byla Morava rozdělena na údělná knížectví[8] v držení členů rodu Přemyslovců, od roku 1061 dědičném.[9] Na konci 12. století moravské úděly sjednotil v Moravské markrabství pozdější český kníže Konrád II. Ota.[10] Státoprávní situaci upřesnil Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348, jíž stanovil, že země řízené českým králem jsou jeho vlastními lény, a nikoliv lény Svaté říše římské,[11] čímž Moravu určil jako jednu ze zemí Koruny české.

V letech 1867 až 1918 země Koruny české spadaly pod Předlitavsko. V českém národním obrození a následujícím boji o české politické sebeurčení se prosadila myšlenka jednotného a jediný spisovný jazyk používajícího „národu českého v Čechách a v Moravě“, jak to formuloval z Moravy pocházející obrozenec František Palacký. Se zánikem Rakouska-Uherska zaniklo i markrabství[12] a moravský zemský sněm, ale Morava zůstala jako země Moravská i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa. Roku 1928 byla spojena s československou částí Slezska do země Moravskoslezské, která existovala do roku 1948. Pak se území Československa rozdělilo na kraje a Morava jako správní jednotka zanikla. Dodnes je však vnímána jako svébytný kulturní celek. Po poválečném vysídlení Moravanů německé národnosti, kteří v některých částech Moravy převažovali, zde žije obyvatelstvo většinově mluvící českými nářečími a hlásící se k české nebo k moravské národnosti. Moravané se etnograficky a lingvisticky dělí do tradičních oblastí, k nimž patří Haná, Valašsko, Slovácko, Horácko, Lašsko (částečně ve Slezsku), Záhoří, Brněnsko, Drahansko, značná část Kravařska (částečně ve Slezsku) a část Hřebečska (částečně i v Čechách), také v místě moravské enklávy Osoblažsko.

ZDROJ Wikipedia

SLEZSKO

Slezsko (slezsky Ślůnsk/Ślōnsk/Ślónsk, Ślónsko, Ślesko apod., slezskoněmecky Schläsing, německy Schlesien, polsky Śląsk, latinsky Silesia) je historická země ve střední Evropě.

Rozkládá se převážně v povodí horní a střední Odry na sever od Beskyd a pohoří Krkonošsko-jesenické subprovincie. Přesné určení hranic Slezska vychází z podoby středověkého Slezského knížectví a vratislavského biskupství a také pruské provincie Slezsko a stejnojmenné rakouské korunní země. V současnosti patří většina země Polsku (Polské Slezsko), malý jihovýchodní díl je součástí České republiky (České Slezsko) a okrajová území na západě zasahují i do Německa.

Slezsko: fialově vyznačeno současné Polské Slezsko, šedě vyznačeno současné České Slezsko, tyrkysový okraj: habsburské Slezsko před rokem 1742, žlutý okraj: pruská provincie Slezsko

Tradičně se v rámci Slezska rozlišují dvě oblasti s odlišnou historií a charakteristikami: severozápadní Dolní Slezsko a jihovýchodní Horní Slezsko. Občas se jako třetí hlavní oblast a nikoli část Horního Slezska uvádí Těšínsko a další území bývalého Rakouského Slezska.

V dnešním pojetí se za součást Slezska zpravidla považuje také Kladské hrabství připojené v roce 1742 a ty části Horní Lužice, které připadly po druhé světové válce Polsku. Takto definované Slezsko má rozlohu zhruba 40 000 km² a více než 8 milionů obyvatel. V německém prostředí je běžné ztotožňovat historické Slezsko s pruskou provincií téhož jména, a tedy řadit k němu ještě větší kus Horní Lužice. Historickou metropolí je Vratislav, nejlidnatější oblastí katovická konurbace. Ve Slezsku leží též některé městské části Ostravy a podstatná část ostravské aglomerace.

Zatímco Dolní Slezsko mělo od počátku moderních dějin převážně německý charakter a v důsledku výměny populace po druhé světové válce je téměř čistě polské, etnická a jazyková problematika Horního Slezska je velmi složitá, a to vzhledem k přítomnosti stotisícové německé menšiny v Polsku (viz též dvojjazyčnost Horního Slezska) a polské menšiny v Česku, požadavkům na autonomii polské části regionu, slezské národnosti, k níž se v roce 2021 hlásilo přes pět set tisíc Hornoslezanů (přes 500 tisíc z více než 4 milionů obyvatel polské části Horního Slezska, což je přibližně 12 % všech obyvatel polské části Horního Slezska, celkem má Horní Slezsko 5 milionů obyvatel, takže téměř 10 % obyvatel Horního Slezska uvedlo svou národnost jako slezskou), a snahám o kodifikaci spisovné slezštiny, jejíž status polského dialektu nebo samostatného západoslovanského jazyka je sporný. Ve 20. století bylo Horní Slezsko předmětem několika územních sporů (viz spor o Těšínsko, hornoslezský plebiscit, Hlučínsko).

ZDROJ Wikipedia